Psát či nepsat...?

Poslední dobou mám stále silnější pocit že vyjevování našich osobních názorů "pravd" a postojů, má více rozdělující efekt, než že by to vedlo k nějakému ucelujícímu a propojujícímu efektu. Zdá se mi že pravda jako taková je tou nejukrytější komoditou světa a její někdy i "pravdě-podobné" verze doslova chrlené ze všech směrů se staví do stále méně řešitelného konfliktu. Zdá se jakoby takto obrovské množství informací týkající se jedné skutečnosti způsobovalo silnou kolektivní disociaci - tedy přetížení a psychické onemocnění společnosti. To pochopitelně souvisí i s onemocněním řekněme biologické součásti nás samých. Mou snahou - pokud něco píšu, je vždy popisovat SKUTEČNOST. To nijak nesouvisí s jakoukoli pravdou či osobním názorem. Musím ale připustit že i tak se za každou větou ukrývá část vlastního autorova nastavení.

Rozdělování je prvotní nutný předpoklad procesu spojování a integrace vedoucí k celosti ... Rozdělování je proces nevědomí, a úkolem vědomý je prožít, přijmout porozumět - integrovat a a toto pak zužitkovat pro další vývoj. Stručně řečeno. Jde tedy o to že stíny naší společnosti nabyly titánských rozměrů a rozdělování - oddělování lidí je na kritické hranici (jen můj odhad). Pozitivní na tom je to, že za touto hranicí následuje proces spojování. Jedno bez druhého není možné. Je to "perpetuem mobile" života. Bez rozdělení přichází ustrnutí, a bez spojení rozpad. Je tedy jen otázkou načasování, okamžiku uvědomění že se rozděluji - poločas rozpadu. Přiznání si že se něco děje a že a že to za mě už opravdu nikdo nevyřeší.

Většinou bohužel dochází k zásadnímu obratu až když už takzvaně "není co ztratit" Jak napsal Solzhenitsyn "Lidem lze vládnout tak dlouho, dokud jim něco poskytujete. Připravte člověka o všechno a on přestane být ve vaší moci." Do té doby než přijdu o vše brání procesu změny připoutanost v minulé i dosavadní hodnoty, a naděje, která je vlastně už destruktivní. Většina tzv. probuzení byla předcházena těžkými držkopády a všechny pohádky se šťastným koncem mají strastiplný průběh. Ano to nepůsobí zrovna jako uklidňující zpráva vzhledem k tomu že se nyní jedná o příběh kolektivní - tedy příběh hrdiny jménem Lidstvo, jehož jsme součástí asi tak, jako jsou mou součástí buňky mého těla.

A tak se opět dostávám k tomu, že abych něco získal, musím něco opustit. Je to bod zásadních vnitřních konfliktů, které si navozujeme díky strachu spojeného se lpěním. A také je to bod rozdělení o kterém jsem už psal.

Kriminální jednání je jednání jenž lze provádět jak proti právu a zákonu, tak i se záštitou práva zákona či nařízení. Jakékoli jednání v čistém vedení a sledování života pokory a lásky není nikdy jednáním kriminálním či jakkoli zavrženíhodným. Je pak na odpovědnosti každého, jak dle svých vrozených funkcí - rozumu, citu vnímání a intuice, vyprofiluje svůj postoj ke skutečnosti a jestli se tudíž toto jednání rozhodne následovat, nebo ne! Nejspíš je to i naše povinnost...?

"Já se nikdy nepodvolím kriminálnímu jednání."

(Atlas Mraků)

Sonmi-451: "Naše životy nejsou naše. Od dělohy po hrob jsme spoutaní s ostatními. V minulosti a současnosti. A každým zločinem či každou laskavostí tvoříme naši budoucnost."

(Atlas Mraků)