Trochu o mě...

A tak jsem byl inspirován k napsání něčeho - alespoň mála - o sobě samém. Vlastně to nemusí být vůbec jen o mě. Tím pochopitelně mířím k propojenosti našich životů a k tomu, že právě v příběhu druhých často nacházíme své vlastní fragmenty i celé statě. I proto je vyjevení byť jen části svých příběhu dobrým krokem k ucelování obecných archetypů lidství.

Tedy do tohoto fyzického těla jsem se vnořil někdy v roce 1972 a započal cestu sebepoznání. Pochopitelně jsem o tom neměl nejmenší tušení, a přesto mě už v dětství fascinovaly otázky "co já to vlastně jsem a proč". Už ve škole základní jsem díky jakési jinakosti - tedy takovému pocitu, nabyl téměř přesvědčení, že nepocházím z této planety. To se pochopitelně setkávalo s otázkou "nojo ale proč? Co je tedy smyslem toho?" Odpověď tehdy přicházela v podobě prvotního spasitelského komplexu. "Musím tenhle svět asi zachránit - to je jasný!" Následovaly projekce do nejrůznějších super hrdinů - archetypů naší doby, tréning schopností rytířů Jedy a podobně. V očích rodičů i okolí jsem se pochopitelně stával ještě větším ufonem, a tím si svou roli upevňoval po celou základní školu. Zní to nejspíš legračně, ale právě v tomto období přichází ty nejdůležitější informace pro rozkvétající mladé bytosti, a je tedy nanejvýš důležité je alespoň zpětně načíst, neboť se jim v daném čase nevěnovala pozornost žádná.

Přes střední školu se díky změně prostředí a setkání s novými lidmi mnohé upozadilo a transformovalo, takže ze supermana se stal front man kapely, a ego se pomalu vracelo k vývoji obyčejného pozemšťana. To pokračovalo i v práci grafika reklamních agentur a v běhu rodinného života. Zpětný pohled na toto období je pohled na někoho, kdo se zoufale snaží zařadit, a je neustále vyřazován, a kdo skrze velké úsilí roztáčí lopatky větrného mlýna, ale vítr tím nerozfouká.

A bylo třeba dna k odražení. Podobě jako jedinec na špatné cestě, je i celé společenství lidí dovedeno k prahu samotného přežití, aby otevřelo nové dveře. Mým prahem byl rozvod a nové dveře mi doslova otevřely knihy. Díky Stanislavu Grofovi jsem byl nejprve vystřelen do vesmíru - nejspíš v raketě s nadsvětelným motorem, abych se pak ukotvil v psychologii i filozofii C. G. Junga a dalších vidoucích autorů. Konečně mi něco dávalo smysl. Představuji si tak asi objevení svatého grálu, který je nevyčerpatelný a je objevován znovu a znovu s každým posunem, vhledem a porozuměním. Postupně, v procesu toho čemu se říká třeba probouzení, se začaly vracet pocity mimozemšťanství i spasitelský komplex. To už bylo ale vše jinak. Díky Mindfulness a schopnosti sebereflexe jsem získal moznost s každou touto novou kvalitou směřovat k nalezení pravého potenciálu, a tedy už neuvíznout v bahně nevědomí. Ne vždy jde vše dobře, ale byl to proces velké změny, který mě přivedl nějak samočinně k vizi práce s lidmi jako facilitátor, terapeut či průvodce osobního růstu. Asi před 3-4 lety jsem objevil psychoterapeutický přístup jménem Procesově orientovaná práce a našel v něm vše, co svět v tomto oboru asi může nabídnout. Pracovat ve smyslu plně přítomného a zároveň vše obsahujícího procesu je zážitek rovný objevné cestě do tajů vesmíru a zpět!

A co nám asi přináší spasitelský syndrom ve své osvícené verzi? Proces měnit či spasit svět totiž začíná uvnitř každého z nás, a tak je téměř vesmírným počinem provést nebo jen napomoci v cestě jediné bytosti, která se svobodně rozhodla otevřít nové dveře a tou svou vlastní cestou se vydat. To mě naplňuje!